Trhání zubů

Ahoj všem,
zrovna dneska mi trhali zuby. Musím se s tím pochlubit, neboť to předchází příběhu, který zde hodlám prezentovat. A hned na okraj musím také zmínit, že již nejsem teenager, jak bývá pro rovnátkovou story běžné. Je mi už něco přes dvacet, přesné číslo radši zmiňovat nebudu, jak se na dámu sluší :D

Trhání zubů je zajímavá záležitost. Nikdy jsem neměla možnost si jí vyzkoušet osobně, dokonce mi zuby moudrosti narostly všechny a bez obtíží. Odevšaď jsem však poslouchala hororové historky. Nebudem si nic nalhávat, docela mě vyděsily. Nebylo by to tak děsivé, kdyby se později (tedy dnes) moje paní doktorka nerozhodla zkusit to nejdřív bez anestezie. Anestezie je taky velice zajímavá věc. Nejdřív zkusila lokálně nastříkat na dáseň nějaký méně drastický umrtvovač. Měla jsem pocit, že mi mravenci uspořádali piknik uvnitř pusy. To bylo ještě příjemné, nehledě na to, že následovalo zkušební lomcování zubem. Zkouška vykvedlávání zubu bez anestezie byla nesnesitelná tak, že i paní doktorka se rozhodla zvolit jinou variantu. Zub byl vrtačkou rozříznut vejpůl. Tedy téměř, aspoň ta venkovní část byla. Tou dobou jsem se bolestí zařezávala do sedačky a při nejbližší možné příležitosti jsem přestala dělat hrdinku a poprosila o injekci anestezie. Opíchání vnitřku pusy umrtvovákem bylo proti zkušebnímu lomcování a nařezávání zubu procházka růžovým sadem. Opravdu jsem injekci ani nepocítila, jak mě ještě tepala pusa od kvedlání. Pak dostanete oddychový čas. Šla jsem do čekárny a opět se pomalu dostavoval pocit mravenčí párty uvnitř pusy. Tentokrát to však dostávalo lepší grády. Párty se přesunula zevnitř až na rty a mravenci nerušeně pokračovali. Najednou zjistíte, že stěží ovládáte mimiku. Je to zajímavý pocit, ale nejvtipnější je, když vám trhají na každé straně jeden (u mě horní). Pak musíte používat spodní ret, abyste alespoň zavřeli ústa. Pocit, že na vás v čekárně všichni koukají je naprosto oprávněný. Každý ví nebo alespoň tuší, že když jste byli vysláni ven z ordinace a ještě čekáte, že jste nejspíš částečně umrtveni. Starší paní mě pozoruje s respektem a zcela zjevně odhalila, že neovládám horní ret. Při naklonění dopředu se musím opravdu namáhat, abych udržela rty sevřené pouze za pomocí spodních. Jen malé děti netuší a tak se ptají maminky, proč jsem vyšla ven. Paní doktorka mezitím bere dva další a mě se horní ret umrtvuje čím dál víc. Jen houšť, to budou později plusové body pro mě, když nic neucítím. Pak nastává moje chvíle, ale po předchozí zkušenosti se mi ani nechce do ordinace. "Tak ať jsou rychle venku." mumlám s pootevřenými ústy. Paní doktorka souhlasně přikyvuje a tak se opět posadím. Musím uznat, že anestezie je neskutečná záležitost a můžu i tvrdit, že mluvím z vlastní zkušenosti. S předchozím mučením bez anestezie se to nedá srovnat. Přitom pozoruji stejné nástroje jako předtím. Dokonce i vrtačka dostane prostor, když se rozpůlený zub nechce vzdát. Jsou z něj čtvrtinky a stále odolává. Samozřejmě cítím tlak, když doktorka zabere za zub, ale při srovnání se stejným úkonem bez anestezie je to opravdu jen nepatrný pocit. Pak se mě zdá všechno příjemnější, ačkoliv doktorka se z mých zubů určitě zapotila. A nejhorší pocit z trhání zubů je pak ten vnitřní pocit, když slyšíte zub praskat (slyšíte a víte, že by to mělo asi bolet nebo aspoň píchat, ale ono nic). Nakonec se po částech vzdá jak můj první, tak i druhý zub. Brnění po anestezii neustává, takže s opravdu zajímavým přízvukem poděkuji. Ještě dostanu doporučení na zmrzku a ledové obklady případně paralen, zaplatím 30,- a jdu si to všechno nakoupit.

V MHD máte zase pocit, že na vás všichni zírají. Může to být pravda, pokud se díky anestezii tváříte jako vrah a koupenou zmrzlinu si cestou domů tisknete k tváři :D

Můžu říct, že tenhle příběh má zatím celkem happy end. Přišla jsem domů a cca za dvě hodiny mě přestala brnět tvář a začala jsem opět normálně používat horní ret. Dle návodů na internetu jsem si připravila Paralen i Ibalgin, ledovala tváře a na doporučení doktorky jedla zmrzlinu. Ibalgin jsem měla v plánu vzít co nejdřív, nakonec jsem na to v pracovním vytížení zapomněla. A představte si, není to nic hrozného. Samozřejmě, že to bolí- chybí mi dva zuby! Ale není to nic, co by se nedalo přežít (snad i bez pilulek).

Zuby mám velice opatrně vyčištěny a chystám se jít spát, ačkoliv Ibalgin mám stále pro jistotu připravený na nočním stolku. Tak doufám, že jsem vám alespoň trochu rozumně osvětlila, jak se to událo. A jak správně tušíte, tenhle příběh je na pokračování, takže se tu snad zase zanedlouho sejdeme... ;)

Vaše E_liška